!!Za čo trhám ruky, nohy, hlavy!!
Za reklamy!
Za blbé komenty typu: ,,Si blbá, čo to píšeš za blivajzy a ty nevieš vôbec písať." Beriem kritiku, ale len rozumnú. Blog obsahuje yaoi(boys love)
Kopírovanie. Autor tohoto blogu som JA (pri hrách spoluautory) a tak to prosím rešpektujte.
Zatiaĺ všetko, časom ma určite niečo napadne :D
Vaša Tsuky

ON! 1/2

7. února 2013 v 15:33 | Am a Tsu |  Jednorazovky
Toto som písala už dávnejšie s Amaemi. Je to krátke ale aj tak to musím rozdeliť :D



Chuchi: "Táhni!" ...pořád mi ta slova zní v uších. Zamířím do parku, kde si sednu na lavečku. Je zrovna podzim. Všude tančí palety barev, které svou rozmanitostí a truchlivou veselostí nabatikovaly veškeré listí zahalené svou jednoduchou rozmanitostí. Je krásně. Miluji podzim. Z lavečky sesunu pár lístků na jejím samém kraji. Zbylé tam nechám. Zahledím se na koruny. Připadám si jako v pohádce.
Aien: Idem parkom keď uvidím smutného chlapca. Poznám ho, už dlho sa mi páči, ale on chodí s taký dobitkom. Prisadnem si ku nemu. ,,Ahoj."
Chuchi: "Ah," setřu si několik slz, "ahoj." Nepodívám se na něj.
Aien: ,,Zase ste sa pohádali?"
Chuchi: "...Tak nějak," špitnu a botou si pohrávám se spadaným listím.
Aien: ,,Ja viem, že som ti to už hovoril najmenej stokrát, ale mal by si sa s ním rozísť."
Chuchi "Já... Třeba to bude lepší. Řekl, že se změní," šeptám.
Aien: ,,To ti povedal aj predtým a stretol som ťa s monoklom.''
Chuchi: "Za to... jsem si mohl sám..." mluvím stále tišeji.
Aien: ,,No to určite. Nič mu nedáva pravo aby ťa zmlátil."
Chuchi: "Ale... já ho mám rád," špitnu už téměř neslyšně. Sám nevím, jeslti ho mám opravdu ještě rád. Popravdě si dost často myslívám, že ho spíše nenávidím.
Aien: ,,Ako môžeš mať rád niekoho, kto ťa mlati?"
Chuchi: "Já... Já nevím... Je tohle je láska?" schovám si obličej do dlaní. Nakonec se rychle postavím. "Promiň, já, už asi..."
Aien: ,,Nie, nikam nejdeš." stiahnem si ho ku sebe do náručia.
Chuchi: Překvapením vykulím oči. Když si plně uvědomím, v jaké jsme pozici, rychle se z jeho náručí vysvobodím a postavím. "P-Promiň, musím jít," hlesnu a rozejdu se parkem. Stírám si slzy.
Aien: ,,Nie, nepustím ťa ku nemu."
Chuchi: Chytne mě za paži. "Prosím, dost," zašeptám a pokusím se z jeho sevření vysvobodit.
Aien: Vidím že hi ti bolí a tak stisk trochu povolim ale nedovolím mu ísť. ,,Nechápeš to? On ťa bude vždy mlátit ... nezmení sa."
Chuchi: Znovu se mi do očí nahrnou slzy. "Nech mě jít, prosím," znovu se snažím o vysvobození, "prosím."
Aien: ,,Nedokážem ťa nechať tomu dobytku....nie keď cítim čo cítim."
Amaemi: Chuchi: Vždycky byl můj kamarád, ale...
"Chuchi!" rozkřikne se známý hlas. Leknu se a Aien svůj stisk povolí. Využiji chvíle jeho nepozornosti a bežím za hlasem.
Aien: Žiadne také. Idem za ním....už viacej nedovolím, aby mu ublížil
Chuchi: Sotva k němu doběhnu, zatmí se mi před očima a padnu k zemi. Až zpětně vnímám bolest na tváři. Ještě do mě kopne, nenamáhám se zvedat. "S kým se to tu taháš, když nejsem poblíž, hm?!" znovu kopne.
Aien: ,,Ty dobitok," zakricim a päsťou ho pošlem ku zemi. Pár krát do neho kopnem a idem sa postarať o Chuchiho.
Chuchi: Ležím na zemi. Pořád v žebrech cítím špičku jeho boty a na tváři otisk jeho ruky. To listí... je tak krásné.
Aien: Klaknem si ku nemu a jemne sa ho dotknem. ,,Vidíš? Nikdy to nebude lepšie. Poď so mnou...ja ti dám lásku."
Chuchi: Zavřu oči, po tváři mi tečou slzy.
Aien: ,,No tak...nezaspavaj mi." Dám mu jemný bozk na hlavu a v náručí si hi odnesiem domov. Uložím ho do postele a zakrijem.
Chuchi: Ležím bez jediného pohybu. Nevnímám. V hlavě i srdci mám prázdno.
Aien: Idem uvariť niečo na jedenie.
Chuchi: Zničehonic chytnu záchvat pláče. Potichu vzlykám do ticha prázdné místnosti. Nakonec vysílením usnu.
Aien: Keď sa vrátim hore, vidím stopi po pľaci. Chudatko...musí trpieť aj tu?
Chuchi: "Prosím," zašeptám zlomeně a zoufale.
Aien: Sadnem si ku nemu. ,,Som pri tebe...už ti neublíži."
Chuchi: "Ne!" vykřiknu a vyletím do sedu.
Aien: Len tak tak uhnem, aby ma nezrazrazil k zemi.
Chuchi: Zírám před sebe. Nevím, kde jsem. Co se vlastně stalo jako poslední? Poplašně se začnu rozhlížet.
Aien: ,,Neboj...si u mňa doma...nikto ti neublíži."
Chuchi: "Aiene," vydechnu a sklopím hlavu. "Ah," znovu se na něj podívám, "kde je? Musím jít za ním, než se naštve," vstanu z postele.
Aien: Strcim ho späť do postele. ,,Ty pekne ostanes tu a ku nemu ťa už nepustím."
Chuchi: Poslušně sedím a snažím se nevnímat bolest, která se mi při stoupnutí probudila.
Aien: ,,Môžem ti ošetriť rebrá? A tú modrinu na líci?"
Chuchi: "Hm," přikývnu. Nelíbí se mi představě, že takhle možná uvidí ty další modřiny a rány, ale... vždyť je to jedno.
Aien: Dôjdem pre lekárničku a počkám kedy si dá dole triko. Pustím sa do natierania rebier, ktoré mu obviazem a ošetrim aj ostatné modriny. Sakra, čo to bolo za zvera?
Chuchi: "Děkuju," špitnu a podívám se na obvazy.
Aien: nedakuje," usmejem.sa.
Chuchi: "Srejně děkuju," kouknu na něj. Dlouho nikoho nezajímalo, jesstli mám nějaké modřiny či rány.
Aien: ,,Nie si hladný? Dole je obed."
Chuchi: "Hm," přikývnu a začnu se zvedat. Připadám si spíš mrtvý než živý.
Aien: ,,Ne lež. Donesiem ti to." Zbehnem dole, naberiem rizoto a utekám hore.
Chuchi: "Děkuju," převezmu od něj talíř a pustím se do jídla. Sice moc hlad nemám, ale když ona je to taková dobrota.
Aien: Keď doje vezmem tanier a idem ho umyť.
Chuchi: Rozhlédnu se po místnosti. Má to tu útulné. Všimnu si knih, sešitů, dvd-ček a mnohy dalších věcí.
Aien: Pozorujem ho ako sa tu rozhliada....pozoruje to tu.
Chuchi: "Máš to tu hezké," prohodím k němu. U něj doma už jsem byl hodněkrát, ale v pokoji ne.
Aien: ,,Ďakujem," usmejem sa.
Chuchi: "Asi bych... měl jít domů..." zamumlám. Jsem tu už dlouho a ještě jsem tu jedl.
Aien: ,,Už som ti povedal že ťa tam nepustím," zamracim sa.
Chuchi: "Tak půjdu do svého starého bytu..."
Aien: ,,Ako ti mám vysvetliť, že mi tu nezavadzáš? Práve naopak..."
Chuchi: Zvednu k němu pohled. "Děkuju," připadám si jako zaseklý gramofon. Ale... dnes se asi na více nezmůžu.
Aien: ,,Nedakuj....robím to rád.." a z lásky, ale to mu už nepoviem.
Chuchi: Lehnu si a hned začnu usínat. Třeba se konečně dobře vyspím. "Omlouvám se," zašeptám ještě, než upadnu do říše snů.
Aien: ,,Ty sa nemáš za čo ospravedlňovať." potichu vyklznem z izby.
Chuchi: Samotného mě udivuje, že se mi nic nezdá. Jsem pouze já a krásný, uklidnující spánek. Ani nepamatuji, kdy se mi tak rkásně spalo.
Aien: Zídem dole do obývačky a sadnem si ku telke.
Chuchi: Zdá se mi jeden kratičký sen, ale nestane se v nim nic nějak významného.
Aien: Čumim na telku.
Chuchi: Nakonec se probudím. Je mi zima a... smutno. Už nesčetněkrát jsem se takto probudil, ale tentokrát mám někoho, kdo mi může dělat společnost. Čapnu peřinu a v polospánku se došourám ke dveřím. Rozespale sejdu po schodech a zamířím za zvukem televize. Přejdu za Aienovými zády. Lekne se mě. Dřív, než stihne zareagovat ,si lehnu vedle něj a hlavu si položím na jeho klín. Ještě se přikryji peřinou, než opět usnu.
Aien: Som z neho dosť vykolajeny...ale potom sa spametam a usmejem sa. Opatrne, aby som ho nezobudil vpletiem ruku do jeho vlasov a hladím ho.
Chuchi: Ačkoli se to zdálo nemožné, nyní se mi spí dokonce ještě lépe, než předtím. Nemám v plánu se jen tak probudit.
Aien: Sledujem telku a po očku pozerám aj na Chuchiho či mu niečo nechýba.
Chuchi: Dál pluji na té lodiče snění. Je to tak osvěžující.
Aien: Nakoniec zaspim aj ja.
Chuchi: Ráno rozlepím oči a zažmourám kolem sebe. Zmateně se rozhlédnu. Velmi pomalu se mi vrací matná myšlenka, kdy přecházím do obýváku a lehám si na Aienův klín. Zadívám se za zdrojem tepla. Aine. A spí. "Gomen," zašeptám, když mi dojde, že kvůli mně spal tady a v takovéto poloze. Vyhrabu se zpod peřiny a zamířím do koupelny.
Aien: Zobudí ma samota a chlad. Rýchlo si uvedomím, že Chuchi tu neni a tak viketim ako raketa. Keď však počujem zvuky z kúpeľne klesnem späť.
Chuchi: "Ah, vzbudil jsem tě? Omlouvám se," prohlížím si Aiena hned, jak se vrátím.
Aien: ,,To je v pohode. Pod sa najesť." Zevjediem ho do kuchyne, kde začnem robiť raňajky.
Chuchi: Zcela automaticky přejdu k němu a začnu mu pomáhat. Strašně mě to baví. ...Dělat snídani, povídat si o triviálních věcech... Je to krásná chvíle.
Aien: Rozprávam sa s ním a zdá sa mi akosi uvoľnenejši. Vždy keď bol u mňa, vyzeral ako klbko nervov.
Chuchi: Když doděláme snídani, sedneme si a pustíme se do té dobroty. Mám radost z dobře odvedené práce.
Aien: Pozorujem jeho výraz...neviezera nejako smutný.
Chuchi: Najednou mi na mysl přijde Kuroki. Zadívám se na rajče na svém talířku.
Aien; ,,Čo sa stalo?" jeho výraz sa zmenil.
Chuchi: "Co? Ah- To- Já jen-" zazmatkuji.
Aien: ,,No tak, mne to povedať môžeš," usmejem sa chkacholivo.
Chuchi: "Jen jsem si na něco vzpomněl," zahuhlám. Dnes jsme měli s Kurokim někam jít. Pořád mi to připomínal a vypadalo to důležitě.
Aien: ,,Spomenul si si na neho, že?"
Chuchi: Místo odpovědi se pomalu napiji.
Aien: nechám to tak a venujem sa svojmu tanieru.
Chuchi: Potichu dojím, co mám na talíři. Už nepromluvím ani slovo. To dobré z mé nálady se naprosto vytratilo.
Aien: po dojedeny vezmem a umyjem riad.
Chuchi: Když je otočený zády, zvednu se a dojdu k oknu. Zahledím se ven. Miluji podzim...
Aien: Otočím sa ku na Chochiho. ,,Pôjdeme von?"
Chuchi: "Jo," otočím se a oči se mi rozzáří.
Aien: Hodime na seba teplé oblečenie a vyrazíme.
Chuchi: Spokojeně si kráčím mezi popadaným listím. Nic jiného moc nevnímám, ale mám pocit, že se právě teď nejspíše i usmívám.
Aien: Nenápadne ho sledujem. Je tak krásny.
Chuchi: Zvednu hlavu a hledím na nebe. Párkrát takhle sice zakopnu, ale za ten překrásný pohled to stojí.
Aien: Nemôžem od neho odtrhnúť oči. Je prekrásny.
Chuchi: Zastavíme před menším obchodem. Aien se mě zeptá, jestli něco nechci, odmítnu, ale stejně zamíříme dovnitř. Aien jde první. Dřív než však stihnu vstoupit i já, mě někdo čapne za paži. Než se naději, sedím v jedoucím autě.
Aien: nestihnem ho chytiť a už ho niekto odtiahne preč. Mňa čaká podobný osud. Niekto ma vlečie do bočnej uličky, kkde ma začnú mlatit.
Chuchi: "Kuroki?" vyjíknu překvapeně na postavu vedle mě. "Co- Kam-?"
Aien: Keď skončia, nemôžem sa ani pohnut, ale myšlienka na Chuchiho ma donúti. Zavolám kamarátovi, ktorý robí na policii.
Chuchi: Kuroki se tváří naprosto klidně. Až ledově. Začnu mu něco říkat, ani nevnímám co. Až po nějaké době si všimnu, že na zadní sedačce jsou ještě dva další kluci.
"Kuroki, kam jedeme?" zeptám se snad po milionté.
Aien: nakoniec sedím v policajnom aute a popisujem smer.
Chuchi: Kuroku několikrát sjede z cesty. Jakoby nás někdo honil, rychle vjede do užší uličky, kterou projede, a nakonec skončíme na jeho tajném místě. "Kuroki..."
Vystoupíme z auta, Kuroki mě odtáhne do polorozpadlé místnosti. Je tu pouze stůl a židle, asi tu pořádají něco jako jednání. Zničehonic na mě začne křičet. Rudý vzteky mě nařkne z toho, že ho podvádím a kdoví z čeho ještě. Ti další dva hlídají u dveří.
Aien: ženieme sa ulicami a skončíme na nejakej štreke....ďalej musíme bežať pešo.
Chuchi: Dál křičí. "Ty ze mě kre**** dělat nebudeš!" popadne mě a hodí na stůl. "Spals s ním, co? Spal?!" začne ze mě strhávat oblečení. Marně se bráním a odporuji. Přes slzy už skoro nevidím. Matně vnímám, že si zavolá ty dva. Cítím jejich slizké ruce. Kuroki se zatím samolibě zmocní mých úst a nenechá mě nadechnout. Jejich ruce pátrají, kde chtějí.
Aien: nakoniec sa vrutime do nejakej opustenej budovi. Na stole leží Chuchi a osahavaju ho nejaký perverzaci. Mám temno pred očami. Vrhnem sa .a nich. Kpance a údery len tak lietajú. Nakoniec zmydlim aj toho idiota, čo je za všetko zodpovedný.
Chuchi: Snažím se polykat hlasitě steny a vzlyky, které se mi svévolně derou z hrdla. Roztřesenýma rukama si alespon vytáhnu a zapnu kalhoty, triko mě nezajímá, stejně je roztrhané. Stočím se do klubíčka a slzami smáčím poškozený dřevěný povrch stolu.
Aien: Keď som si istý,.že už budú neškodný, svoj záujem otočím na Chuchiho. Je v hroznom stave. Prirutim sa ku nemu a schovam ho v náručí.
Chuchi: Vnímám u sebe člověka, nezajímá mě, kdo to je, snažím se od něj odprostit. Stále mi po celém těle běhají jejich ruce a jazyky.
Aien: ,,Maličký to som ja. Neublížil by som ti....nikdy," sepkam mu.
Chuchi: "A-i-e-" zalykám se a konec úplně spolknu.
Aien: ,,Tu som neboj."
Chuchi: Když si plně uvědomím jeho přítomnost, prudce ho obejmu. Nejspíše ho musí bolet, jak pevně ho k sobě tisknu, ale nad tím nepřemýšlím. Třesu se a nejde to zastavit, objímám ho a nehodlám ho pustit.
Aien: Ešte chvíľu ho hladim po chrbátiku. Je ako kopka nešťastia. ,,Pôjdeme domov,dobre?"
Chuchi: Jen přikývnu, i když vím, že mi do obličeje nevidí.
Aien; Opatrne ho zodvihnem a nastúpime do auta. Počas celej cesty ho držím v náručí. Doma ho uložím do postele.
Chuchi: I když už ležím v posteli stále se ho nepouštím. Musí se sklánět nade mnou. Nepustím ho. Nechci. Bojím se ho pustit.
Aien: Nakoniec si ku nemu ľahnem ale držím si od neho diskretnu vzdialenosť, aby som ho nevylakal.
Chuchi: Zavřu oči. Už se skoro netřesu. Jsem Aienovi nesmírně vděčný za to, že tu se mnou je.
Aien: Jemne ho hladim a neprestávam sa na neho pozerať.
Chuchi: "Děkuju," promluvím konečně a poprvé od... Přitáhnu se blíž k němu, obejmu he pevně kolem pasu, hlavu si opět položím na jeho nohy a začnu usínat. Tak moc mě ten pláč a vzlykání vysílilo.
Aien: ,,Nedakuj...pre teba všetko."
Chuchi: Upadnu do lehkého spánku. Ve snu znovu prožívám vše od únusu v autě až po... ve snu Aien nedorazí...
Aien: vidím, že sa mu sníva niečo hnusne a tak sa.ho jemne snažím zobudiť.
Chuchi: S přidušeným výkřikem se probudím. Okamžitě se k Aienovi stulím ještě více. Tisknu se k němu jak jen to jde.
Aien: ,,Už je dobre...tu ti neublíži...nikdy ho už ku tebe nepustím."
Chuchi: Otevřu oči a rozhlédnu se kolem. Je to už týden, od hrozného zážitku na zničeném stole. Sedím v parku. Na lavičce. Sleduji krásně pomalované listí a čekám na Aiena.
Aien: Udichane zastanem pár metrov od miesta určenia.a potom idem krokom.
Chuchi: "Aiene," kouknu na příchozího. Ještě zrychleně dýchá. Musel sem běžet.
Aien: ,,Ahoj," usmejem sa keď už som pri ňom.
Chuchi: "Jak ses dneska měl?"
Aien: ,,Celkom fajne...šéf zase.chytal hisaky, ale na to sme ži všetcia zvikili...a ty?"
Chuchi: "Oběd máš zajištěn," pousměji se.
Aien: ,,Ďakujem si zlato."
Chuchi: Opět se pousměji a opřu se zády o lavečku. "Jestli něco opravdu miluji, tak je to podzim."
Aien: sadnem.si ku nemu. ,,Veru...je to krása, ale len keď neprší."
Chuchi: S úsměvem do něj dloubnu. "Déšť je na světě to nejpřekrásnější.. a ještě bouřka," rozplývám se nad vidinou takového podzimního dne.
Aien: ,,Ale nedá sa potom chodiť von, lebo je mokro."
Chuchi: "Nesmíš pak chodit ven, musíš být venku už od samého začátku," uchechtnu se, "aby to neztratilo kouzlo."
Aien: ,,A prídeš.s chripkou alebo anginou."
Chuchi: "Ale budeš mít ty nejdokonaleší vzpomínky," zasním se.
Aien: ,,Ty si expert." spolu ideme po parku.
Chuchi: Pousměji se. Poslední dny se úsmívám častěji, než mi bylo zvykem. Co jsem poznal Kurokiho, nabyly mé dny naprosto jiného rázu.
Aien: Cestou zbehneme ešte do obchodu a nakupime všetko sladké čo uvidíme.
Chuchi: "To to všechno spořádáš," kouknu na něj. Jen se zasměje, blýskne se mu v očích a už jdeme domů.
Aien: ,, A ty mi pomôžeš." doma všetko upraceme a ideme jesť.
Chuchi: Nandám na talíře, co jsem uvařil. Popřejem si dobrou chuť a začneme se ládovat. Kouknu na batoh v rohu místnosti. Teď tu mám tašek více. Jeden den se mnou Aien zašal do mého a.... ex-přítelova bytu, kde mi pomohl si zbalit. Pak jsem na stole nechal svůj klíč a šťastně odešel. Spadla ze mě obrovská tíha.
Aien: Najeme sa, umyjeme riady a ideme vybalit Chuchiho veci.
Chuchi: "Opravdu si to ještě nechceš rozmyslet?" mrknu na něj.
Aien: ,,Nikdy si ti nerozmyslim." dovybalujeme posledné veci.
Chuchi: "Dobře," pousměji se.
Aien: Už spolu bývame týždeň a pre mňa je strašne ťažké udržať.svoje pocity. Vždy keď okolo mňa prejde, mám chuť začať ho bozkavat.
Chuchi: Bdlím tu jen chvilku, ale i tak jsem si na sobě všiml obrovské změny. Jakoby celé předešlé období bylo pouhou noční můrou a ze mě se opět stává ten starý Chuchi, se kterým jsem se jednoho dne nečekaně rozhloučil. Po Aienově boku mi je líp, cítím se živý, více směji. Dokonce se mi už stalo, že jsem chytil záchvat hlasitého smíchu, když jsem viděl, jak se snaží něco zpravit. Konečně jsem to zase já.
Aien: Šťuchnem do neho. ,,O čom rozmýšľaš?"
Chuchi: "O tobě," řeknu popravdě a uculím se. Vždycky mluvím přímo a upřímně a moc nepřemýšlím nad tím, jak to může vyznít. "Mám žízeň, jdu se napít," řeknu ještě a zamířím po schodech doků do kuchyně, kde si napustím sklenici vody.
Aien: Idem za ním. ,, o mne? A čo si si o mne myslel? Vyzvedam.
Chuchi: "Hm," polknu," nevím, o všem možném. O posledním týdnech, dnech, tak celkově," znovu se napiji.
Aien: ,,Aha." zase na mňa začne dorážať nutkanie pobozkat ho.
Chuchi: "Vlastně...." zahledím se před sebe do volného prostoru, " jsi takové moje světlo," stále jsem zamyšlení a nedochází mi, jak to vyznělo.
Aien: ,,Veľmi rád ti budem svietiť.na cestu."
Chuchi: 'Ty jsi cesta,' napadne mě, ale nahlas to neřeknu. Znovu se napiji a sklenici odložím na linku.
Aien: ,,Čo by si dnes chcel.robiť?" zmením tému.
Chuchi: "Chci jít tam co včera," zazáří mi oči a začnu kolem nadšeně poskakovat.
Aien: ,,Dobre," usmejem sa. Obujeme sa, hodime na seba bundy a.mierime smerom ku vykliadke.
Chuchi: "Promiň, furt se mnou někam lítáš," kouknu na něj.
Aien: ,,Ale prosím ťa...som s tebou.rád."
Chuchi: "Já s tebou taky," usměji se a při chůzi rozkopávám listí.
Aien: Táto veta ma veľmi poteší. Prídeme na vyhliadku a ja sa dívam do diaľky.
Chuchi: Šťastně přiskočím k zábradlí a šťastně se nasmívám všude kolem. Tak krásná podzimní krajina. Pohupuji se na místě, až se nakonec převážím a opřu se tak o Aiena.
Aien: Zasmejem sa. ,,Dávaj pozor,.trdlo."
Chuchi: Stále jsem opřený o jeho rameno. Zvednu k němu hlavu, "Hihiiii~" uculím se přihlouple.
Aien: ,,Si pekný," usmejem.sa a čakám čo on na to.
Chuchi: Narovnám se a stále se usmívám. Dlouho jsem nic podobného neslyšel. "Děkuju, že si to myslíš," otočím se k němu, "ale ten nejhezčí jsi tu pořád ty," uculím se a pohled opět stočím k vyhlídce.
Aien: ,,Tak to si na omyle...to najkrajšje si tu ty...potom zase ty...potom ten výhľad...potom ďalších.sto vecí...a potom možno ja."
Chuchi: "A ted v sestrupném pořadí," zasměji se, "a bude to přesně obráceně," stále se usmívám.
Aien: ,,Tak ti ani omylom."
Chuchi: "Ale s naprostou neochvějnou jistotou," musím se pořád smát.
Aien: ,,Nie....tvojej kráse sa nikdy nedokáže.nič.vyrovnať."
Chuchi: Zarazí mě jeho vážnost, se kterou to řekl. Začervenám se. Nic mu na to neodpovím a radši se opět podívám dolů na krajinu pod námi.
Aien: Je roztomily ked sa červená.
Chuchi: Prozhlížím si barevné listí a a hledám Aienův byt.
Aien: Opatrne sa ku nemu priblížim a dotknem sa ruky, ktorú má na zábradlí.
Chuchi: Projede mnou slabí elektrický proud. Podívám se na svou ruku, kterou nyní před zimou chrání ta jeho. Potěší mě to, pohladí po duši a srdci.
Aien: Som rád, že neucukol. Stisnem mu ruku.
Chuchi: Pousměji se a o něco červenější se opět zahledím na město a krajinu pod námi.
Aien: Trochu sa ku nemu posuniem.
Chuchi: Jsem trošku nervózní. Je to... Aien. Ale... i přesto.. nebo možná právě proto... mě kroky z jeho strany tak moc těší a vyvádějí z rovnováhy.
Aien: Sústredene na neho hľadím. Ako zareaguje?
Chuchi: Sklopím pohled. Nakonec se k němu sám o krok přiblížím a znovu se zahledím na to krásné podzimní okolí. Je to... krásný pocit.
Aien: Vezmem neho bradu a otočím mu hlavu ku sebe. Opatrne sa dotknem jeho pier svojimi.
Chuchi: Překpavením trochu vyvalím oči z důlků. Tohle jsem... nečekal. Proč...? Vždyť... je to Aien... Ruka, to ano, ale... polibek. Tohle už... Jsem dokonale zmatený. Jedno moje já mi v mysli pohíbá sem tam a zmateně pokřikuje a panikaří, to druhé je... překvapené, ale... rádo.
Aien: Trošku sa od neho odtiahnem a čakám.nejakú reakciu...niečo...hoc čo.
Chuchi: Čím více si uvědomuji, co se právě stalo, tím více horoucí jsou mé tváře. Upřeně na něj v překvapení hledím neschopen slova ani pohybu.
Aien: ,,Vieš...už dlho sa mi strašne páčiš...vlastne...som sa do.teba zamiloval."
Chuchi: Stojím jako solný sloup. Svůj pohled změným v udivený a vyklopím ze sebe to nejlepší, na co se zrovna v tu chvíli zmůžu, "Kdy?"
Aien: ,,Asi mesiac po tom čo si sa dal do hromady s ním."
Chuchi: "A-Ale to je už..." nemůžu tomu uvěřit.
Aien: ,, Miloval som ťa tak dlho...nechcem aby si mi teraz ušiel.'"
Chuchi: Najednou do sebe všechno začíná zapadat. Jeho obavy, dobré úmysli, úsměvy, které byly jen pro mě, ty šťastné oči, když mě uviděl. Proč jsem si to vlastně vůbec neuvědomil? A teď jsem s ním i nějakou dobu bydlel, často mluvil o Kurokim,... vždyť to pro něj muselo... být strašné.
"Promiň," zašeptám.
Aien: Pritisnem si ho ku sebe. ,,Nič to," zasepkam. Tak dlho som sa na neho pozeral a nemohol sa ho dotknúť. A teraz ne tu pri mne.
Chuchi: Když se vzpamatuji, váhavě a nervózně mu objetí oplatím. Nedokáži si ani představit, jaké to pro něj muselo být.
Aien: ,,Chcel by si ma?" opýtam sa vahavo. Musím to vedieť....či mám šancu.
Chuchi: "Já-" nejsem schopný to vyslovit, vlastně svou odpověď ani do slov zformulovat nedokáži. Místo toho ho pevněji obejmu a víc se k němu přitulím.
Aien: ,,Mám to brať ako áno?" prosím, nech mi na to.kyvne.
Chuchi: "Hm," ozvu se tiše. Nedokáži vystihnout své pocity. Jsem šťastný, že mě má někdo opravdu rád. Navíc Aien... ani sem i nesnilo, že by někdo tak milý, hodný a pozorný mohl mít rád někoho, jako jsem já. Čím víc nad tím přemýšlím, vzpomenu si na Kurokiho. Vlastně... mi až teď dojde, že jsem si na něj až na noční můry za celých tech 10 dní ani nevzpomněl. Až když jsem s ním nebyl, došlo mi, že ten pocit opravdu nebyla láska, ale zvyk a nenávist, naděje...
Aien: ,,Milujem ťa," zasepkam a viac si ho ku sebe pritisnem. Nikomu nedovolím vziať mi ho. Pri.mne sa bude mať ako v bavlnke.
Chuchi: "Děkuju," ozvu se, když mi je to ticho již trapné, "za všechno."
Aien: ,,Nedakuj," usmejem sa.
Chuchi: Ještě chvíli se objímáme, pak mě od sebe poodstrčí.
Aien: Chcem mu vidieť do oči. Sú tak krásne...a úprimne.
Chuchi: Pohled mu oplácím. Hledím do jeho laskavých očí. Pořád nemohu uvěřit tomu, co se tu ted děje.
Aien: Pomaly mu prechádzam prstom po tváry a skúmam každú jeho líniu.
Chuchi: "Lechtá," pousměji se a přivřu oči.
Aien: Prejdem mu po rebrách a zastavím sa na boku. Dokonalé.
Chuchi: Sklopím zrak a zardím se.
Aien: Poddvihnem mu hlavu. ,,Nemôžem sa na teba vynadívať."
Chuchi: Nevím, co mu na to odpovědět. Nikdo se ke mně nechoval tak hezky a jemně.
Aien. ,,Si prekrásny..." nemôžem sa od neho odtrhnúť. On je môj sekunďák.
Chuchi: "Nejsem..,," zašeptám tichounce.
Aien. ,,Ale si. Budem ti to hovoriť každý deň až kým sa nebudeš cítiť krásny a vínimočný....a aj potom."
Chuchi: "Nejsem krásný, natož výjimečný," pousměji se. I tak mě ta slova hřejou.
Aien: ,,Si...ty si to najkrajšie a najvýnimočnejšie stvorenie na svete."
Chuchi: Ještě více zrudnu, "Už takové věci naříkej."
Aien: ,,Budem..si krásny, nádherný, úžasný, prekrásny, výnimočný.." a takto pokračujem dlhooo.
Chuchi: Snažím se ho marně zastavit, ale všechny mé pokusy úpěšně zmaří. Nakonec mu rudý od hlavy až patě oběma dlaněmi zabarikáduji ústa.
Aien: Vezmem jeho ručky do svojich a do každej vtisnem bozk.
Chuchi: Poté své ruce stáhnu opět zpět ke svému tělu. Nezdá se mi to? Jak někdo může být tak...
Aien. Pritisnem si ho ku sebe.
Chuchi: Nebráním se. Vím, že jestli mi někdo nidky neublíží a bude stát při mně i v tom nehorším, což už se i přihodilo, je to... Aien. Zavřu oči. Je mi s ním úžasně. Nikdy bych nevěřil, že se takhle budu s někým cítit.
Aien. Dívam sa do diaľky a popri tom ho hladím po chrbáte.Potrebujem ho ako vzduch....pre neho urobím aj nemožné.
Chuchi: Stále mám zavřené oči a šťastně jako ještě nikdy se pousměji. Možná ted vypadám komicky, ale... někdo mě miluje. Někdo tak krásný, lasakvý, hodný a objetavý jako Aien... Nikdy... nikdy bych nemyslel, že... Aien. Zaslechnu blížící se hlasy, přitom cítím, jak mi po tváři stéká několik slze. Jakoby mi až teď došla ta slova 'miluji tě'.
Aien: ,,Neplač..nechcem aby si bol nešťastný. Chcem ti pronášať len šťastie a lásku."
Chuchi: "Nebrečím, protože bych byl nešťastný," zakňourám a objemu ho kolem krku. Ty cizí hlasy jsou stále blíž a blíž.
Aien: ,,Chcem aby si bol navždy šťastný," zašepkám mu do vláskov.
Chuchi: Na to ho místo dalších slov obejmu ještě pevněji.
Aien. Ten má lae stisk...usmejem sa.
Chuchi: Když za Aienovými zády spatřím dvě postavy, rychle ho reflexně pustím.
Aien: Pozriem sa za seba. Popri nás prejde zamilovaný pár.
Chuchi: "Etooo," teď už vůbec nemám nejmenší tušení, co říct.
Aien. Len sa usmejem a pobozkám ho.
Chuchi: "Hm," nepatrně se odtánu a očima se zadívám na onen pár. Zastavili pár metrů od nás a koukají na vyjlídku. "Půjdeme domů?" kouknu opět na něj.
Aien: ,,Dobre." vezmem ho za ruku a pomaly ideme domov.
Chchi: Stále cítím, jak mi hoří tváře. Jen tak jdeme. Srží mě za ruku. Nijak mu nepřekáží, že nás tak ostatní mohou vidět.
Aien: Domov dôjdeme keď slniečko zapadne. ,,Vďaka bohu za piatky," zasmejem sa.
Chuchi: "Mám radši soboty," směji se s ním.
Aien. ,,To je fakt...neni škola," uculím sa. ,,Ideš do sprchy alebo môžem ísť prvý."
Chuchi: "Jdi první," odpovím a zamířím do kuchyně pro něco k pití.
Aien: Skočím do sprchy a keď vyleziem, zistím, že nemám veci. A tak sa pekne omotám uteráčikom a namierim si to do izby. Po ceste stretnem Chuchiho.
Chuchi: "Ah," zarazím se, když do něj málem narazím. Rychle ho přejedu očima. "Promiň," zamumlám opět celý rudý a uhnu mu.
Aien: Usmejem sa. ,,Pohoda." Je chtný ako sa červená.
Chuchi: Chvilku tam ještě tiše stojíme, než se konečně odhodlám pohnout a zamířím do obýváku.
Aien: Zatúžil som po jeho dotyku na mojom nahom tele. Nie, to od neho nemôžem chcieť. Radšej idem do zby.
Chuchi: Ještě než zmizí ve dveřích neodolám a ještě jendou se na něj podívám. Netušil jsem, že má tak vypracované tělo. Kvůli svým myšlenkám se ted červenám i v duchu.
Aien: Už zahalený sa dopravím do obývačky. ,,Si hladný?" opýtam sa....a sakra...zneim akosi nadržane.
Chuchi: "Ani ne, nejsem zvyklý večeřet," otočím se na něj. ...Vypadá... jinak....?
Aien. ,,Ach dobre, tak ja idem dačo zošrotovať." Prejdem do kuchyne a vytvorím si večeru.
Chuchi: "Itadakimasu," vybafnu na něj, když se na něco u linky soustředí.
Aien. ,,Hmm," poviem s plnými ústami.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama